Trichotilománie

Trichotilománie je mentální onemocnění, pro nějž je typické vracející se nutkání vytrhávat si vlasy, obočí či chlupy na těle, a to i přes snahu se „zlozvykem“ skoncovat. V důsledku vytrhávání se pak na vlasovém skalpu nebo postižených oblastech objevují plešky, které ještě více zhoršují psychický stav osoby. Není neobvyklé, že si osoba s trichotilománií nechává narůst dlouhé vlasy, které lysiny maskují.

Projevy trichotilománie

U někoho jsou projevy trichotilománie mírné a onemocnění dotyčný dokáže zvládat, u jiných ale může být nutkání vytrhávat si vlasy nepřekonatelné.

Mezi hlavní symptomy onemocnění patří vytrhávání vlasů ze skalpu, obočí, řasy, ale někdy i tělesné ochlupení jinde na těle. Při snaze zabránit vytrhávání se objevuje tenze a stres, naopak po vytržení brvy dochází k velké úlevě a pocitům uspokojení. Mezi navenek zřetelné symptomy patří lysinky a viditelné příznaky vypadávání vlasů, tedy vlasy krátké, podobně se onemocnění projevuje i v případě obočí a řas.

Nezřídka si postižení s vytrženými vlasy hrají nebo do nich dokonce koušou, žvýkají je. Typická je také snaha s onemocněním skoncovat, leč často bez úspěchu. Vytrhávání vlasů se obvykle stupňuje při stresových situacích, například ve škole či zaměstnání.  Vytrhávání vlasů obvykle doprovází další podobné zlozvyky jako kousání nehtů či tzv. nenechavé ruce a s tím související snaha o vymačkávání i neexistujících pupínků na pleti.

Záměrně nebo automaticky

K vytrhávání může docházet záměrně, většinou při stresových situacích, nebo zcela automaticky, aniž by si dotyčný uvědomoval, co vlastně děla, třeba při sledování televize. Trichotilománie bývá typicky spjata s negativními emocemi (úzkosti, stres, tlak, nuda, osamění, frustrace či únava), ale i pozitivními, kdy vytržení vlasu přináší kýženou úlevu a uspokojení.

Jedná se o dlouhodobé onemocnění, u něhož často bez patřičné péče dochází ke zhoršení a zintenzivnění. Příčiny zatím nejsou zcela jasné, jedná se o kombinaci genetických a vnějších vlivů, často se objevují i další psychické poruchy jako deprese či obsedantně kompulzivní porucha.

Ani léčba onemocnění nemá svá pevná pravidla, obvykle kombinuje behaviorální a kognitivní terapii, stejně jako terapie dalších mentálních onemocnění, v závažných případech může lékař předepsat i medikaci, často antidepresiva.