Buňky napomáhající ochraně organismu před patogeny vstupujícími přes pokožku
Langherhansovy buňky popsal Paul Langerhans v roce 1868 jako buňky hvězdicovitého tvaru, které se nachází v epitelu epidermis a dermis. Následně bylo objeveno, že jejich existence je společná všem savcům. Utváří 3% buněčné populace v epidermis. Vyvíjí se v kostní dřeni a do kůže se dostávají posléze prostřednictvím krevního oběhu.
"Strážník našeho orgasnismu"
Díky Langerhansovým buňkám může kůže vnímat rizika, jsou v podstatě „řídícími letového provozu“ imunitního systému. Při zjištění rizika vyšlou speciální „agenty“, tedy buňky imunitního systému T-lymfocyty a B-lymfocyty, aby zarazily aktivitu infekčních agens v podobě virů a bakterií a zajistily lepší hojení poškození kůže.
Neustále monitorují prostředí kůže a potenciální hrozby, a v případě jejich naplnění vysílají imunitní buňky, které obranyschopnost „informují“ o tom, jakým způsobem proti mikrobům zakročit. Výsledkem pak může být například alergická reakce, nebo také formování jizevnaté tkáně.
