Chlór

Chlór (Cl) je druhý nejlehčí halogen a žlutozelený, toxický plyn dráždivý pro oči a respirační systém.

Zdrojem je sůl

Kamenná sůl, tedy běžná kuchyňská sůl neboli chlorid sodný je znám po tisíce let. Tvoří hlavní složku solí v mořské vodě, odkud ji získávali staří Egypťané evaporací. Za časů románských dostávali římští vojáci část svého platu právě v soli. V roce 1648 získal německý chemik Glauber silnou kyselinu tím, že sůl navlhčil v uhelné peci a následnou kondenzací páry. Později dosáhl vzniku té samé sloučeniny, tedy kyseliny chlorovodíkové, zahřátím soli s kyselinou sírovou.

Když v roce 1774 švédský chemik Scheele propojil oxid manganu s kyselinou chlorovodíkovou, získal zelenožlutý plyn. U něho sice nepoznal, že se jedná o samostatní prvek, a nikoliv sloučeninu, nicméně tím poprvé izoloval chlór jako samostatný prvek. Tak se stalo až v roce 1810, kdy jej jako chlór pojmenoval anglický chemik Davy.

Toxický, ale zároveň důležitý

Chlór se vyskytuje v sopečných plynech, tvoří 0,017 % zemské kůry, v podobě chloridu sodného se vyskytuje v mořské vodě, v jiných sloučeninách pak v různých typech minerálů. V lidském žaludku je přítomna volná kyselina chlorovodíková. Kromě toho vyžaduje pro své správné fungování příjem chlóru i celý organismus.

K nedostatku chlóru typicky dochází, není-li jeho příjem dostačující, nebo v případě, kdy jej organismu není schopen řádně využít. Chlór je složkou všech tělesných sekretů, které plynou z anabolických a katabolických, tedy skladných a rozkladných reakcí tkání. Mezi hlavní zdroje chlóru patří přirozeně sůl. V omezeném množství se chlór vyskytuje v kůži, podkoží a kostech a v krvi utváří dvě třetiny záporně nabitých iontů. Absorbován je během trávení, vylučován je prostřednictvím potu a aktivitou ledvin a trávicí soustavy. Rychle chlóru ubývá v teplém počasí při pocení, v případě silného zvracení a průjmů.